Tomáš: běhání mi změnilo život
S Tomášem jsme se potkali na Letné, kde také často trénuje. Zdálo se neuvěřitelné, že tenhle člověk s laskavýma očima a jasným pohledem na život má za sebou dlouholetou závislost na alkoholu a také pár kriminálů. “Když tu někdy ráno běhám, vídám tu spát po lavičkách svoje bývalé kolegy alkoholiky. To pak hned zrychlím a říkám si, že takhle už opravdu ne. Já svůj život v podstatě promrhal,” řekl mi Tomáš dřív, než jsem stačila položit první otázku.
To jsou docela drsná slova.
Je to pravda. Je mi čtyřiapadesát a před dvěma lety jsem si myslel, že to se mnou dopadne hodně zle. Zůstal mi jeden jediný kamarád. Ten mi pomohl sehnat práci v pneuservisu. To bylo neskutečný štěstí, protože lidi, co tam se mnou dělali, mi pomohli dát se do kupy. Rodina ode mě tehdy dala ruce pryč a vůbec se jim nedivím.
Proč na vás zanevřeli?
Drogy a chlast. Několikrát jsem byl i ve vězení, vždycky to nějak souviselo s alkoholem. Už toho na ně bylo moc.
Čím jste se živil?
Já jsem vyučený číšník a na place jsem strávil dvacet let. Kdysi, před třiceti lety, byl můj život krásnej. Měl jsem fantastickou manželku a malýho kluka. Dneska je z něj inženýr. Jenže já měl tehdy jiný zájmy. Připravil jsem se o ženu i o syna. Manželce se nedivím, že se se mnou rozvedla. Dala mi dost šancí a já ani jednu nevyužil. Syna vychovala prakticky sama a dobře, za to jsem jí vděčnej.
Jak je možné, že si člověk začne vědomě kazit život?
V osmnácti jsem vydělával celkem slušný peníze. Bydlel jsem sám, život byla jedna velká párty. Po vojně jsem potkal svoji ženu a zase všechno bylo zalitý sluncem. Jenže rodina a alkohol prostě nejdou dohromady. Víte, já nikdy nepil proto, že by mě něco trápilo. Já pil vždycky spíš z radosti. Táta říkával, že mě měl víc řezat.
Pomohlo by to?
Asi ne.
“Pokud si člověk nepřipustí chyby, který v životě nasekal, bude to v sobě pořád dusit a nikam se neposune.”
Jak jste se dozvěděl o RUBIKON Centru?
Řekli mi o něm na pracáku i na sociálce. Dali mi tam ten RUBIKON, že to prý pomáhá lidem.
To zní jako kdyby RUBIKON byl nějaký lék 🙂
No, vlastně jo. V RUBIKONu jsem pak potkal pracovní poradkyni paní Hovorkovou a ta mi taky nabídla, abych běžel se žlutou stužkou. Mám za sebou půlmaraton, 2RUN a čeká mě štafeta.
V té době už jste běhal?
Běhat jsem začal s bráchou. Právě v tý nejtemnější etapě mýho života, před dvěma lety. Byli jsme spolu na chatě a brácha mi řekl, že běží desítkovej Birell, to je jeden závod. A jestli prý poběžím s ním. Tak jsem začal trénovat. Nejdřív to dost bolelo, běhal jsem dva, tři kilometry kolem pole. Pak jsem si dal studenou sprchu a to byla pecka! Začaly fungovat endorfiny a bylo to bezvadný.
“Ráno zaběhnu svých deset kiláků a díky tomu nevím, co je stres.”
Myslíte, že vám vězení nějak prospělo?
Nevím, jak to mají jiní, ale mně ne. Můj problém byl alkohol a drogy a toho se ve vězení nezbavíte.
A kde se ho zbavíte?
To je otázka. Já sám nejsem schopen určit nějakej bod zlomu. Jsem za něj jen vděčnej. V devadesátých letech jsem byl sedmkrát na léčení. Marně. V roce 2008 jsem prvně zkusil drogy. To bylo hodně drsný.
V jakém smyslu?
Měl jsem naprosto šílené psychické stavy. Žil jsem v bludech. Jednou jsem byl přesvědčený o své výhře první ceny ve sportce. Běžel jsem si pro výhru a cestou mi vypadla z kapsy peněženka. Nějaká holka mi ji podala a já jí dal všecky peníze, co jsem měl, protože jsem si přece běžel pro jackpot… Bylo to hrozný a už nikdy nechci nic podobnýho zažít.
Máte za sebou sedm pokusů o léčbu. Teď naposled jste to zvládnul sám?
Před těma dvěma lety mi kamarád sehnal psychiatra. Když jsem u něho byl prvně, všecko jsem mu to pěkně řekl a on na to, že další léčebna v mém případě smysl nedává. Předepsal mi antidepresiva, kámoš mi pomohl najít ubytovnu a práci. To bylo v tom pneuservisu. Jeho majitel mě vzal doslova pod křídlo a nikdy na mě netlačil. Nedávno jsem tomu psychiatrovi přinesl ukázat medaili z jednoho závodu. Řekl, že jsem pašák a že mi moc nevěřil. Chápu ho, taky jsem nevěřil, že to někdy zvládnu.
“Antidepresiva už nepotřebuju, protože mám běhání!”
Co pro vás bylo v těch posledních dvou letech nejtěžší?
Asi moment, kdy mi došlo, že jsem celý roky podváděl lidi, který mám rád. Oni se ke mně celou dobu chovali dobře. A já? Chlastal jsem, bral drogy a lhal. Celkem mám odsezeno asi šest let a vždycky to nějak souviselo s pitím. Neměl jsem třeba kde spát, tak jsem se vloupal do chaty, mařil jsem úřední rozhodnutí a podobně. Nejsem na to pyšnej.
Jak to máte s pitím dnes?
Alkohol pro mě skončil. Nemám to tak, že bych se zařekl, že si nesmím dát ani jedno pivo. Takhle už vůbec neuvažuju. O pití jsem prostě ztratil zájem. Může tu kolem mě sedět tisíc lidí s opičkou a mně je to fuk. Jim bude špatně, mně už ne. Já si ráno nazuju tenisky a půjdu si zaběhat.
Daří se vám obnovovat vztahy s rodinou?
Jde to pomalu, ale jde to! To, že nade mnou před těma dvěma lety zlomila rodina hůl, bylo moc dobře. Pochopil jsem, že tohle je konečná. Do té doby jsem měl pořád pocit, že rodina je nějaká záchranná síť. A to bylo špatně. Teď se stýkám s mámou i s bratrem a jeho rodinou. Mám díky nim krásnou malou neteř, kterou mám moc rád.
Na co se těšíte?
Nějakej ten život je ještě přede mnou a bude snad dobrej! Důležitý je mít kolem sebe lidi, který máte ráda a oni mají rádi vás. Na tom záleží.
Podpořit projekt Yellow Ribbon Run můžete zde.