Víťa Drtinová

Rozhovor s paní Víťou Drtinovou: Nejtěžší pro mě bylo přestřihnout pupeční šňůru

Když syn nebo dcera berou drogy, na vině je určitě špatný příklad v rodině. Kdo ví, co jsou rodiče zač. Takový je častý předsudek okolí, který ale rozhodně neplatí vždycky. Někdy totiž rodiče nemusejí udělat špatně vůbec nic. Paní Víťa je vzdělaná a pracovitá žena, o svého syna se vždycky starala, její trestní rejstřík je čistý jako padlý sníh. Přesto se její syn Honza dostal do problémů s drogami i se zákonem.

Čemu se věnujete?
Jsem inženýrka ekonomie a dlouhá léta jsem pracovala ve výpočetním středisku. Také jsem byla zaměstnaná na vysokých školách, kde jsem měla na starosti nejrůznější agendy. Když mi bylo pětapadesát, o práci jsem přišla. V tomhle věku je nesmírně těžké najít slušné místo. Hledala jsem dlouho. Tehdy měli zrovna syna pustit z vězení a věděla jsem, že je moc důležité, abych měla jakoukoli práci. Tak jsem “na stará kolena” vzala práci v mateřské školce. Dělám všechno, co je zrovna zapotřebí. Za pár týdnů ale půjdu do důchodu.

Váš jediný syn Honza byl ve vězení. Co se stalo?
Honza měl velké problémy s drogami, které bral asi deset let. Kromě toho je také prodával a nejen za to byl odsouzen ke čtyřem letům vězení.

Mluvili jste spolu někdy o tom, jak to všechno začalo?
Moc ne. Ale jednou se zmínil, že s drogami začal koketovat někdy kolem dvaceti let, když vykonával náhradní vojenskou službu. Chtěl tehdy bydlet sám, já s tím problém neměla, byl dospělý. Ale ztratila jsem samozřejmě přehled. Navíc Honza, tak jako každý drogově závislý člověk, přesně věděl, co chci slyšet, a to mi také říkal.

“Syna jsem se na to, jaké to bylo ve vězení, neptala. Sám o tom nezačal a já ho nechci trápit.
Možná je v tom ale i trocha strachu, že bych si pak vyčítala, co jsem mohla udělat jinak…”

Byl váš syn někdy na léčení?
Jednou ano, ale bohužel do toho spadnul brzy po skončení léčby znovu. To už začal drogy nejspíš i prodávat. Občas za mnou přišel někdo z okolí a řekl mi to. Jenže já nevěřila. Jsou věci, kterým se těžko věří. Zvlášť, když se to týká vašeho jediného dítěte.

Co byste vzkázala rodičům, kteří mají syna nebo dceru ve vězení?
Aby přestřihli pupeční šňůru a nechali je vymáchat si čumák v průšvihu. Musí pocítit následky svého jednání na vlastní kůži. Když budou “dítě” neustále tahat z maléru, bude si myslet, že mu všechno projde. Pro mě bylo nesmírně těžké tu pomyslnou šňůru přestřihnout. Ale teď si myslím, že kdybych to udělala dřív, možná by to s Honzou nezašlo tak daleko.

“Když mi pak volali, že Honzu zavřeli, cítila jsem úlevu.”

Co pro vás bylo nejtěžší?
Nejtemnější období trvalo asi čtyři roky. Dokonce se mi jednou z účtu ztratily nějaké peníze. Tušila jsem, že mi je vzal syn. Tak jsem šla na policii a ohlásila jsem to. Opravdu to už jinak nešlo. U soudu pak Honza dostal podmínku, ale později se objevil důkaz, že prodával drogy, a trest mu proměnili v nepodmíněný. Dostal čtyři roky natvrdo, pustili ho po necelých třech letech.

Jaké to pro vás bylo, když Honzu pustili?
Těžké. Honza je můj syn a zároveň člověk, který mě tisíckrát zklamal. Šel bydlet ke mně a já už byla zvyklá žít léta sama. Takže i mě čekala velká změna. Sedli jsme si spolu a domluvili si pravidla, která ale Honza naštěstí dodržuje.

Nedávno jste uběhla půlmaraton se žlutou stužkou v rámci Yellow Ribbon Run, chystáte se běžet maraton i štafetu. Jak jste se k běhání dostala?
Víte, když jsem před lety neměla práci a Honza byl ve vězení, byla jsem zralá na návštěvu psychiatra. Jednou nad ránem mě ale napadlo, že to zkusím rozběhat. Tak jsem se převlékla do tepláků, obula tenisky a vyrazila do ulic. Utíkala jsem a utíkala. Pak jsem začala na internetu studovat informace o běhání a různé články na běžeckých fórech. Nejdřív jsem si měřila trasy podle laviček a stromů. Brzy jsem zaběhla svůj první závod. Později jsem se dočetla o běžeckém soutěžním projektu Women’s Challenge a přihlásila jsem se. V té době jsem běhala asi tři měsíce. Prožila jsem s holkami z Women’s Challenge nádherný půlrok. Každá měla za sebou nesnadnou minulost a všechny mě nějak obohatily.

“Svůj první půlmaraton jsem běžela necelý rok poté, co jsem prvně obula tenisky.”

Co vás motivuje k tréninku?
Chci dokázat sama sobě, že na to mám. Trénuji zhruba pětkrát týdně, za každého počasí. Svůj první maraton jsem uběhla v sedmapadesáti letech. Běhám vlastně i pro svého syna, aby na mě byl třeba trochu hrdý. Když byl syn ve vězení, nosila jsem mu ukázat medaile z různých závodů.

Přinesla vám zkušenost s Honzou něco dobrého?
Kromě toho, že jsem začala běhat, naučila jsem se také víc myslet sama na sebe. Všichni ostatní jsou na druhém místě. Včetně mého syna, pro kterého tu ale samozřejmě vždycky budu.

Zmínila jste, že se chystáte do důchodu. Jaké máte plány?
Moc si to zatím po celoživotním zaměstnání představit nedokážu. Ale těším se, že budu mít čas věnovat se obnově domácnosti a četbě. Budu určitě i nadále běhat, když mi to zdraví dovolí. A taky se budu věnovat svým dvěma kočkám.

Co nejhezčího vás v životě potkalo?
Tak třeba to, když jsem byla chvíli vdaná, to bylo pěkné. A také můj syn, všemu, co se stalo, navzdory.

Další příběhy