Příběhy bez mříží 08 – Michal

Když šel Michal poprvé do vězení, nebyl už žádný nevyzrálý mladíček. Za sebou měl pestrý a zajímavý život, rodinu, děti, pracovní zkušenosti sbíral doma i v zahraničí, byl zvyklý starat se o sebe i o druhé. Přesto všechno zjistil, že cesta zpátky může být tak obtížná, že ji nezvládne bez pomoci. Ujít ji musí sám, ale je dobré mít se na koho obrátit, třeba v případě, že selže a musí začít znovu od začátku.

Zkušenosti RUBIKON Centra potvrzují efektivitu zapojení case managera – odborného pracovníka, který je v kontaktu s klientem ideálně ještě před propuštěním, doprovází ho prvními kroky i dalšími úskalími života na svobodě.

Michalovou Achillovou patou je alkohol. Od května, kdy nám vyprávěl svůj příběh, se bohužel ukázalo, že svůj boj se závislostí Michal ještě zdaleka nevyhrál. Je zase na startu a jeho cesta s naší podporou pokračuje dál. Držte Michalovi palce!

MICHAL: NEŘÍKÁM, ŽE JSEM SVATEJ, ALE JSEM VDĚČNÝ ZA PŘÍLEŽITOST A SNAŽÍM SE

„Syn mi napsal, že otce nemají a nikdy ho neměli. Jsem silná osobnost, prošel jsem i mnoha psychotesty – na Dukle, Ministerstvu obrany i zahraničí, ale tohle jsem nezvlád. Začal jsem chlastat, ne pít, ale chlastat. Litr, litr a půl tvrdýho a 10, 15 piv denně nebyl problém. Nejsem prvoplánovej zločinec, poprvý jsem v kriminále skončil až ve 39 letech. S tím alkoholem to šlo jedno s druhým,“ popisuje Michal, který jako kuchař hodně cestoval. Vařil i v Kazachstánu či na českém velvyslanectví v Moskvě.

„Narodil jsem se v roce 1966. Do dneška nevím proč, ale rodiče mě opustili. Vychovávali mě babička s dědou, myslím, že docela slušně, pořád mě honili do různých kroužků, abych se nikde nepoflakoval. Vyučil jsem se kuchařem a hned jsem si našel práci v brněnském hotelu. Později jsem se přestěhoval do Prahy a vařil na Dukle,“ líčí Michal. Ve čtyřiadvaceti se oženil. S manželkou se jim narodily dvě děti: „Jsem na ně pyšný, oba vystudovali, kluk je inženýr, strojař a holčička učitelka.“ Po rozvodu je měla v péči žena, která se odstěhovala až na východní Slovensko. „Když jsem tam dojel a chtěl je vidět, prý byli nemocný, tak jsem se prostě zaťal a řekl jsem si, že to pochopí, až budou velký. Děti mi chyběly a chybí pořád,“ vzpomíná Michal na okamžiky, které odstartovaly jeho problémy s alkoholem.

„Když jsem se napil, bylo mi všechno úplně jedno. Podepsal jsem a vzal cokoliv, co šlo. Začalo se to nabalovat, podvod, zpronevěra, loupež, drobný krádeže. V roce 2005 mě chytli. Bylo mi 39 a dostal jsem svůj první trest, deset let,“ popisuje Michal. „Po pěti letech mě propustili na podmínku. Ještě z vězení jsem měl domluvené bydlení, které se ale ukázalo jako podvod a já skončil na ulici.“

Nejhorší je, že člověk je trestaný několikrát

„Nechtěl jsem nikoho otravovat, v životě jsem nebyl na pracáku ani nebral sociální dávky. To bych se jako relativně mladej kluk styděl,“ říká Michal s tím, že v Brně kvůli množství vzpomínek nechtěl zůstávat a přestěhoval se do Prahy. V Praze ale stále potkával lidi z minulosti. Bál se, že do toho spadne znovu a odjel do vesnice ke Znojmu, k matce a bratrům. „Měli problémy, chtěl jsem jim pomoct, nestačil jsem ale vydělávat a spadl jsem do toho znovu. Alkohol, krádeže. Dostal jsem dva roky.“ Dva dny před propuštěním dostal Michal infarkt.

„Nejhorší ale je, že člověk je trestaný několikrát. Nejdřív vězení, po odpykání nemůžeš najít práci, nemáš peníze, když jako Brňák přijdeš na úřady v Praze, pošlou tě pryč. S životopisem jsem obešel asi 30, 35 hospod. Vzali mě, pak chtěli donést výpis z rejstříku trestů a tím to skončilo.“ Po druhém propuštění z vězení žil Michal v pražském azylovém domě, začala ho přepadat beznaděj a brzy opět sáhl po alkoholu a dostal se znovu na ulici. Jak ale sám říká: „To bylo moje jediný štěstí. Nějak mě to změnilo a začal jsem přemýšlet, co a jak dál.“

Makat a žít normálně

„Pokračoval jsem v hledání práce, když jsem dostal kontakt na RUBIKON. Sešel jsem se s Renatou (pozn. odborná poradkyně) a všechno jsem jí popravdě řekl. Pomohla mi sehnat práci. Jsem vděčný za příležitost a snažím se dokázat, že to myslím vážně a že jsem fakt dobrej kuchař. Teď ještě řešíme moje dluhy. Poctivě splácím, musím, chci. Neříkám, že jsem svatej, to v žádným případě, ale snažím se. A myslím si, že to je i vidět,“ shrnuje Michal.

„Štve mě, že jsem jen strašně měkkej, to mám po tom infarktu, všechno mě rozbrečí. Ale jsem šťastnej, vím, že se nechci vrátit tam, kde jsem byl, v rámci možností jsem spokojenej. Chybí mi jen moje děti, rád bych si jednou pochoval vnoučata, šel na procházku s kočárkem.“

„Taky rád hraju na kytaru a hodně čtu. Mám rád divadlo a miluju operu,“ popisuje Michal své koníčky a závěrem shrnuje své plány do budoucna: „Chci makat a žít normálně.“

 

Čtvrt roku jsme pravidelně zveřejňovali celkem 13 osudů lidí, kteří se rozhodli nechat svou trestní minulost daleko za sebou. Celou sérii Příběhů bez mříží můžete nyní číst na našem webu.

Přečtěte si následující Příběh bez mříží 09 – Hana.