Příběh bez mříží 05 – Eda

Eda přišel na chodovskou pobočku RUBIKON Centra poprvé v roce 2016. Spolupráce se naplno rozběhla až na třetí pokus, když v roce 2019 kvůli svému zdravotnímu stavu využil možnost nastoupit na tréninkové místo do pracovní čety zvané Chodovská parta. Potom ho odborný poradce Milan Roháč doporučil ke spolupracujícímu zaměstnavateli – do nemocnice v krajském městě.

Eda si práce váží a snaží se platit své dluhy. Po exekučních srážkách mu ale zůstává tak málo peněz, že se v zaměstnání drží jen díky další materiální podpoře od RUBIKON Centra. Takové řešení ovšem není ani systémové, ani dlouhodobě udržitelné. Nezabavitelná částka je příliš nízká, než aby se z ní dalo důstojně vyžít.

Edův příběh je tak autentický, že jsme ho nechali „v původním znění“. Tak, jak ho vyprávěl Lucii Streichsbierové, ředitelce poradenství pro klienty RUBIKON Centra.

Eda: Přání? Aby byly děti zdravý a abych byl součást jejich života prostě.

Mě by zajímal váš příběh, jestli mi ho sám povíte?

No tak příběh…. Tak v dětství jsem prošel nějakej ten dětskej domov, pak jsem byl i v diagnosťáku v Plzni a pak mě poprvé zavřeli. No a pak jsem párkrát byl ve výkonu trestu, no. Zhruba tak do těch 30 jsem dělal voloviny a po třicítce jsem se usadil, oženil jsem se. S bývalou manželkou mám dvě dcery. No a pak jsme si nějak nevěděli rady, jak sehnat práci. Jako já jsem dělal, jenže mám zdravotní problémy, mám revma ve třetím stadiu, takže jak jsem dělal ve Witte, tak se mi utrhly kolena obě dvě. Takže jsem byl dlouho bez práce, tak jsem navštívil tady pana Roháče, jsem ho požádal, jestli by mi sehnal práci. Minulej rok to bylo, myslím, že zjara.

Jak jste se vůbec dozvěděl o tréninkovém místě v RUBIKON Centru?

Přes kamaráda, kterej už tam v Chodově pracoval. To jsme seděli v kuchyni, bavili jsme se. On mě znal, věděl, že bojuju o ty děti, že jsem finančně na tom jako mizerně, tak vlastně to bylo první téma. Já říkám, že potřebuju práci, je tam místo ještě? On mi řekl „Pojď, můžeš to jít zkusit.“ Tak jsem šel.

Byly to různý úklidový práce, pak sekací práce, uklízej se ty lokality okolo Chodova. Mně šlo hlavně o to, že to byla práce, kterou jako že jí zvládnu fyzicky. Protože já nesmím zatížit ty kolena, čekám na operaci, takže to byla jediná možnost kam jít, jo. V tom Chodově to zas tak slavný není, no. A ještě ta moje minulost, no, taky hraje roli.

Vy žijete v Chodově dlouhodobě?

Jo, no, vlastně od narození.

Řeknete mi ještě víc k té minulosti? Jak jste se dostal do toho dětského domova?

No naši se rozvedli, to mi bylo 9 let, no a já jsem s tim nesouhlasil, za prvý jsem to ještě ani nechápal… stál jsem za tátou. Jako vim, že byl alkoholik, pil, ale nikdy nás neuhodil. Jenže máma si našla pak jinýho muže. Jo, takže nevlastního otce, jenže ten nás jak psychicky týral, tak i fyzicky nám dával tresty. Že třeba já nevím, za pitomou trojku, dneska, si myslim, že kdyby ji dostalo moje děcko, že bych jí akorát vynadal, aby se líp učila. Jenže my jsme za tu trojku byli 14 dní doma, ztřískal nás kabelem od kazeťáku, nebo klepadlem na koberce… s tím nás hlava nehlava třískal. No, takže jsme mohli tak maximálně vynýst koš a vyvenčit psa, ale jinak furt doma. No a ve stresu se učit. Samozřejmě jsem se to v životě nenaučil. Ale jemu se to prostě nedalo vysvětlit, no. Pak jsem i byl rád, že jsem šel do toho dětskýho domova. A myslím, že toho ani nelituju.

Jak jste se dostal z toho děcáku do diagnosťáku, to jste musel mít tenkrát nějaký průšvihy?

No to jsem měl prů@*#y.

A to bylo co?

Krádeže myslim, že to byly, určitě.

Kdy jste teda poprvé stál před soudem?

Ve 14 letech. Mě odsoudili na 5 měsíců do tý první nápravný skupiny. Dali mně trest plus ochrannou výchovou, takže až vykonám trest, tak že ještě pujdu do 18 do toho pasťáku.

Když vám bylo 17-18, tak jste začal poprvé pracovat v mlékárně. Tam to šlo jak?

Dobrý. Až si mě tam chtěli nechat. Že mi daj i ubytování, práci, jenže mě to táhlo domů. Za mámou a tak. Takže jsem posoudil, že pojedu domu. I když nedávno jsem si řek, že jsem tam měl asi zůstat, no.

Když jste se vrátil do Chodova, to vám tedy bylo necelých 20 let, tam jste žil jak?

Chvilku jsem byl dobrej a pak jsem zase spadl do tý party a… byly to všechno z ulice kluci, zas to samý, no. Krádeže.

A proč jste vlastně kradl?

Já nevim, jak bych vám to řek. Jako peníze v tom taky hráli roli, ale spíš takový, že adrenalin, no zažil jsem něco, co málokdo zažije. S kamarádama, sranda. Asi tak, zvědavost trošku tam byla jakoby, že jsem chtěl bejt malinko středem pozornosti. Takže od každýho něco tam bylo, no.

Kolik jste stihnul trestů od 20 do 30?

Asi 8-9 trestů. Zezačátku to byli měsíčky a pak se to zvyšovalo.

Tomu se říká měsíčky? To jsem nikdy neslyšela… A ten poslední byl na 4 roky?

No to byl poslední, na 4 roky. Když mě pustili, to mi bylo krátce před třicítkou, tak jsem řekl: poslední trest. Už končím, už mě tady vidíte naposledy. To ty slova padly.

Kdy to začalo opravdu platit?

A to určitě když jsem potkal ženu svojí. Řekl jsem si, že si najdu ženu, ožením se a zkusím to. Tak jsem to zkusil, no a 10 let jsme byli spolu.

A v tu dobu už nic, žádné lumpárny?

Ne. No nechtěl jsem krást. Mám dvě děti, dcery dvě, devítiletou a třináctiletou. A prostě přes to nejede vlak, takže to bych nedokázal, kdybych šel sedět. Nerad bych viděl, aby mě viděly za tím katrem. Bez nich bych nebyl už. Asi tak…

Od té doby, co máte dcery, jste už nebyl ve výkonu?

Ne, nebyl a udělal jsem průser jeden sice, ale nebyl jsem ve výkonu. S manželkou jsme se porvali, a na tom základě jsme se vlastně i rozvedli.

Co je ten hlavní důvod, proč chcete pracovat?

Mám byt, můžu bydlet, i když teď taky počítám každou korunu. Mám čistý věci, můžu si vyprat, prostě. A největší důvod teďka je, že blízcí, jako moje rodina, se už ke mně chovaj jinak. To myslím jako, že když se prostě něco stane, tak ví, že se snažím, tak mi pomůžou.

Jaké jste měl naposledy zaměstnání před tím tréninkovým místem u RUBIKONU?

První jsem dělal v pekárně, ta zkrachovala, a pak jsem skočil do toho Witte. Tam právě mi ruplo to koleno. A už to bylo no. Už jsem neměl šanci, jsem byl vlastně skoro přes rok ležák. Že jsem nemohl ani vstát postele, nic.

Kde všude a jak jste zkoušel hledat práci, než jste došel do RUBIKONU?

No, to jsem spíš ani tak nehledal. Protože doktoři mi to zakázali a byl jsem čekatelem na tu operaci. Já jsem sháněl spíš ty brigády, protože jsem jako věděl, že už nemůžu dělat třeba na stavbě. No a z toho důvodu jsem si zjišťoval o tomhle Rubikonu, že tam jsou manuální práce, který se daj zvládnout. Uklízení a tak, a už jsem to dělal, už jsem dělal i na technických službách a ten Chodov znám, takže věděl jsem, kde byly ty terény, kde se pracovalo.

Takže jste byl na půl roku na tréninkovém místě?

Ano. A pak mě štvalo, že to končí. Věděl jsem, že je to jen na půl roku, ale jak se to blížilo, tak už jsem byl nervózní… Já jsem poprosil pana Roháče, aby mi tu práci pomohl sehnat, že mám s tím problémy… Tak jsme našli nějakých pár míst, no a on se mě první ptal na mý zkušenosti, no a tam došlo, že jsem dělal v nemocnici v Sokolově, že už to znám a takhle, a že to zkusíme. Tak se tam domluvilo, že jsme trestaný a že to s námi zkusí, a jsou spokojený.

Jak dlouho už v té nemocnici pracujete?

Teď pojedu 5. měsíc.

A tam jste na jaké pozici?

Jsem na operačním sále u rentgenu, u těch operací.

A nevadí vám to?

Nevadí mi to. Oni jsou jako… jde to vidět, ale jsou zakrytý těma rouškama.

Baví vás ta práce?

Jo, baví, no.

Co na tom operačním sále děláte?

Já si odložím pacienta na ten stůl, vlastně ho přikurtuju, pak jsou z toho ARA, oni mi ho uspí, nebo ji, no a já si tam najedu s rentgenem a čekám na doktory, co operujou, a oni mi řeknou, že musim najet k hlavě nebo k nohám, prostě poslouchám jejich tým. Zrentgenuju. No a pak, až ho probudí, tak ho zase přendám na postel a odvezu na pokoj a jedu takhle dál.

Máte smlouvu na dobu neurčitou nebo na dobu určitou?

No teď to mám na půl roku, protože si budu dělat ještě sanitářskej kurz teďkon v květnu, a pak už mi to daj prej na neurčito, nebo jak se tomu říká.

Po jaké době jste se dostal do pracovního režimu, když jste před tím tak dlouho marodil?

Jako mně nedělá problém toto, ale spíš tréma. Když jsem šel na ten sál, tak jsem měl trému z těch doktorů, nervozita… A pak už se to jako dalo. Mně to nedělá problém. Spíš ty lidi, jak mě přijmou. Třeba v tý pekárně, tam mě znali všichni. A ty když věděli, kdo tam nastupuje, tak jim stály vlasy. A můžu říct, že za dva za tři měsíce, už byli spokojený, byli rádi, že tam jsem. A teďkon to samý, v tý nemocnici tady.

Vědí o vaší trestní minulosti?

No ví to paní vrchní. A jako domluvili jsme se, že o tom bude vědět jenom pani vrchní a staniční, že to prostě musí vědět. Ale jako berou mě takovýho, jakej jsem. Prostě pokud je nezklamu, pokud budu dělat, co mám. Jako vadilo by mi to, kdyby mě měl někdo třeba sledovat, nebo mi za mejma zádama prohledávat batoh, jestli jsem něco třeba neukrad… Neseděl jsem za takovýhle blbosti.  Takže to by mi vadilo, protože ta důvěra tam musí bejt, jo. Oni mě tak berou, vzali mě, rozumím si s nima, jsou se mnou spokojený, jo, takže dobrý.

Co dluhy, jak se perete s dluhama?

Ty jo, hrozný, mám co dělat. Mi berou vlastně přes polovinu platu.

Kolik Vám zůstává?

6500–7000… různě, no. Protože pan Roháč mi pomáhá, že mi dává i na ty cesty, abych to zvládal.  Pomáhá mi taky potravinovou bankou. Já nechci odejít z tý práce. Zrovna když jsem šel k vám, tak jsem si to rozpočítal. Dneska mám děti, takže si musím nějaký peníze schovávat, abych měl jídlo pro ně, ale abych měl alespoň na ten tejden ještě na cestu. Takže takhle to furt hrotim, každej tejden.

Kolik projezdíte?

Mám to na 67 Kč denně, takže to je nějakejch 180 Kč, nějak tak to dělá. Takže ty peníze nemám zatím, to mi úplně vadí.

Kolik platíte za bydlení?

Mě to celkově vychází na 3800 Kč.

Takže vám zbydou nějaké 3000 Kč, ani ne.

No z toho já vlastně beru léky, musim si kupovat injekce, plus 1000 korun dohromady za ten měsíc cesta.

A je nějaká naděje jak se těch dluhů zbavit? Zkoušel jste třeba zažádat o insolvenci?

Tady u vás mi to dělaj. Okopírovali jsme veškerý papíry, co k tomu potřebovali, no a podepsal jsem s tim souhlas a čekám.

To by byla asi velká úleva?

To potřebuju no. Protože hlavně za tři roky by mi to odpustili ten zbytek. A to vydržim.

A vy máte i invalidní důchod?

Mám no. A mám ho ve druhym stupni, takže….

Takže byste měl insolvenci na tři roky. To je fajn, když je takhle vidět světlo na konci tunelu. Když se to dá nějak vyřešit, co?

Právě že jo, no. Proto toho nechci nechat. Proto nechci přijít o práci. A že oni tam jsou se mnou spokojený.

Povedlo se vám získat práci, která vás baví. Co ještě byste chtěl, co je vaše přání?

Přání? To spíš ty děti. Aby to všechno bylo zdravý a abych byl součást jejich života prostě. Došlo k chybě, za tu pykám a byl jsem za ní potrestanej, jak na soudě, tak i já jsem psychicky do teďka potrestanej, jo. Bolí mi to, co jsem proved.

Když si představíte, že bychom se tady sešli zase za rok, co byste chtěl, aby se za tu dobu změnilo?

Abych se vrátil k svý rodině, to je první.

Co vám pomáhá to všecko zvládat?

Já nevím sám. Myslim, že jsem ve znamení lva, jo.

 

Čtvrt roku jsme pravidelně zveřejňovali celkem 13 osudů lidí, kteří se rozhodli nechat svou trestní minulost daleko za sebou. Celou sérii Příběhů bez mříží můžete nyní číst na našem webu.

Přečtěte si následující Příběh bez mříží 06 – Martin.