Příběhy bez mříží 03 – Vladimír

Exekuce zaměstnanců znamenají pro zaměstnavatele značnou zátěž. Kromě provádění srážek ze mzdy mají například povinnost hlídat pořadí došlých exekučních příkazů a za jakékoli pochybení jim hrozí vysoké pokuty. Když má pracovník více exekucí, musí zaměstnavatel komunikovat se všemi exekutory, kteří vedou exekuční řízení. Takto nastavený systém zcela demotivuje zaměstnávat lidi v exekuci. Dluhy má přitom drtivá většina lidí s trestní minulostí a legální příjem je významným faktorem snížení rizika recidivy.

Zadluženým klientům i zaměstnavatelům, kteří jim dávají práci, by zásadně pomohlo prosazení TERITORIALITY exekutorů, jehož projednávání Ústavně právní výbor Parlamentu ČR bohužel tento týden odložil až na září 2020. Zavedením teritoriality by vznikl systém 1 dlužník – 1 exekutor a zaměstnavatel by tak místo např. deseti exekutorů komunikoval jen s jedním.

Vladimír: manažer po výkonu trestu znovu buduje své sebevědomí a místo ve společnosti

Vladimír strávil ve vězení jako prvotrestaný 6 let za úvěrové podvody související s podnikáním. Když měla jeho firma finanční problémy, podvodným jednáním pro ni získával peněžní prostředky. Nedokázal si přiznat, že jeho podnikatelský záměr nevyšel, cítil závazky za 20 podřízených a svoji rodinu. Do konce života si ponese následky v podobě vysokých dluhů, ale jak sám říká, jen málokdo umí dobře zbankrotovat. Jemu se to nepovedlo.

Má na krku přibližně 100 exekucí a jeho dluhy se počítají na desítky miliónů Kč. Převážně se jedná o  náhrady škod z majetkové trestné činnosti. I z toho důvodu pro něj nepřichází v úvahu oddlužení.

Zaměstnání se rozhodl hledat pozvolna, potřeboval se zadaptovat po tak dlouhé době ve vězení. Měl zájem o klidnější práci, kde by se mohl uplatnit i jako řidič. S pomocí RUBIKON Centra nastoupil na tréninkové místo u spolupracujícího zaměstnavatele jako údržbář v pobytovém zařízení sociálních služeb. Vedoucí pečovatelského domu byla velmi vstřícná a respektovala i Vladimírovo přání neodkrývat trestní minulost před ostatními spolupracovníky.

Současný údržbář měl brzo odejít do důchodu a počítalo se s tím, že ho nový pracovník postupně nahradí. Vladimír je vyučený elektrikář a tato zkušenost se mu v nové práci hodila. Během zkušební doby se potýkal s řadou specifických situací. Ukázalo se například, že jeho dřívější manažerské dovednosti a smysl pro produktivitu mu paradoxně mohou komplikovat vztahy s některými spolupracovníky. Brzo zjistil, že stávající údržbář už jen „stříhá metr“, není v práci příliš efektivní a Vladimír sám by měl úkol splněný za podstatně kratší dobu. Nicméně nechtěl být neloajální, nechtěl si stěžovat a jít tak do rizika, že by si staršího kolegu znepřátelil.

Ředitelka pečovatelského domu naštěstí rozpoznala Vladimírovy profesní kvality, pracovitost a smysl pro pečlivost, a když úspěšně dokončil tréninkové místo, prodloužila s ním pracovní smlouvu. Vladimír přešel na standardní pracovní poměr, stal se kmenovým zaměstnancem – samostatným údržbářem a také řidičem tranzitu. Osvědčil se jako řidič klientů, kteří do pečovatelského domu dojíždějí a nevyužívají pobytové služby. Tito klienti jsou senioři s poruchami paměti, tedy lidé, kteří potřebují chápající a trpělivý přístup personálu.

Vladimírovi zbývá ze mzdy po exekučních srážkách cca 9000 Kč. Přizpůsobil svůj život a uskromnil se, aby s tím vystačil. Při relativně nenáročné profesi údržbáře má čas rozvíjet své další dovednosti a koníčky, díky kterým si může i něco přivydělat (nové technologie, fotografování, programování).

Poté, co se v pečovatelském domě změnila ředitelka, začal mít Vladimír znovu obavy o svou pracovní budoucnost. Bál se, že ho propustí, až se dozví o jeho minulosti. Pracovnice RUBIKON Centra s novou ředitelkou vše diskrétně probrala a zjistila, že ta už má od své předchůdkyně na Vladimíra velice pozitivní reference a o žádných personálních změnách neuvažuje. Přesto se Vladimír o své zaměstnání strachoval překvapivě dlouho. I vzdělaný a kompetentní manažer po výkonu trestu těžce a jen postupně získává zpět své sebevědomí a důvěru ve vlastní schopnosti.

Není divu. Často slyšel od známých v podobné situaci, že je zaměstnavatel ještě během zkušební doby vyhodil, protože na ně začaly chodit exekuční příkazy. Vladimír měl velké štěstí. I když musel jeho zaměstnavatel řešit několik desítek Vladimírových exekucí, nikdo mu nic nevyčetl. Naopak, i nové vedení dokázalo ocenit a využít Vladimírovy schopnosti. V pečovatelském domě pracuje už druhým rokem a o důvěře zaměstnavatele svědčí i fakt, že dostal navíc na starost administrativu spojenou například s veřejnými zakázkami organizace.

 

Čtvrt roku jsme pravidelně zveřejňovali celkem 13 osudů lidí, kteří se rozhodli nechat svou trestní minulost daleko za sebou. Celou sérii Příběhů bez mříží můžete nyní číst na našem webu.

Přečtěte si následující Příběh bez mříží 04 – Michal z Kotlasky.