Příběhy bez mříží 07 – Rudolf Rendek

Příběh pana Rendeka je chvílemi jak vystřižený z rodokapsu nebo z béčkového akčního filmu. Dočká se osamělý hrdina, který v životě nešel pro ránu daleko a nikdy si nenechal nic líbit, klidného života se svým kocourem?

Rudolf Rendek je také veteránem naší sociální firmy Rubikon Centrum Servis. Nastoupil do ní na tréninkové místo už v roce 2015 a zažil tak její první krůčky při údržbě zeleně v Úvalech. Firma, stejně jako život pana Rendeka, se od té doby vydala jiným směrem. Přes šicí dílnu ve Věznici Vinařice a odstraňování grafiti až k autodopravě. Jedno je jisté: díky Rubikon Centrum Servis s.r.o. jsme vytvořili více než 70 pracovních míst pro vězně a propuštěné.

Rudolf Rendek – cesta nahoru je vždy dlouhá a náročná, ale stojí to za to

Věznice Mírov – to byl můj „domov“ celých 8 let.  Neskutečně dlouhých 8 let, které jsem tam strávil.

První dva roky byly špatné, měl jsem problémy s ostatními odsouzenými, a tak jsem naše konflikty začal řešit svým způsobem. To se však neslučovalo s vnitřním řádem věznice, a proto jsem strávil docela dost času na „díře“. Proč taky ne, nepotřeboval jsem se chovat jako vzorný vězeň a dělat vše proto, aby mě pustili na podmínku dříve domů, přece se nenechám ponižovat a okrádat. Říkal jsem si, že mít podmínku na krku, to by byla pro mě jasná jízdenka zpět za mříže. Znám se.  Po pár letech jsem se zklidnil a dostal jsem ve věznici práci jako soustružník. Práce nic moc, ale alespoň jsem se nějak zabavil a nemusel řešit zbytečné konflikty s ostatními odsouzenými.  Jak se blížil konec trestu, byl jsem čím dál tím víc ve stresu. Nevědět, co bude, až mě odsud pustí, nevědět, kam vlastně půjdu a co budu dělat, to je něco hrozného. Kdo nezažil, pouze tuší… Hlavně jsem po celý trest odmítal jakýkoliv kontakt s mojí rodinou, i když se o to mnohokrát pokoušeli. Po celou dobu jsem neměl ani návštěvu. Mohl jsem, ale nechtěl jsem.

Když se na to koukám zpětně, byly to hrozný chvíle. Přišlo mi, že čas se někdy úplně zastavil, ale i přesto jsem si svůj trest do poslední minuty odpykal. Do poslední vteřiny jsem odseděl trest, který jsem dostal, a získal tak určitě životní lekci i zkušenost. V den výstupu jsem doufal, že mě konečně jednoduše vykopnou za bránu a čau, ale ne, oni si ze mě museli ještě dělat dobrý den, a tak jsem se naštval a málem sem ji vrazil jednomu velitelovi. Najednou jsem stál před branou věznice, v ruce tašku, kde jsem měl pár osobních věcí, v kapse přesně 800 korun a zkaženou náladu. Po 8 letech v base, nejen že jsem se cítil jako naprostý debil, ale nevěděl jsem, co mám dělat. Nakonec jsem se rozhodl odjet k mé sestře do Prahy. Nechal jsem se od ní skoro dva měsíce živit, ne tak docela, alespoň jsem jí pomáhal s dětmi. Když si žila svůj noční život, tak jsem je hlídal. Nechtělo se mi chodit mezi lidi, ještě aby, když jsem neuměl pomalu ani použít jídelní příbor, ale taková lžíce? Panečku, s tou se dá dělat věcí, ale přece na svobodě nebudu mazat chleba lžící.

Měl jsem tak alespoň šanci pozorovat okolní svět a rozkoukat se, co všechno se za ta léta změnilo. Začal jsem si pomalu hledat práci. Chvilku mi to trvalo, ale když jsem přišel do firmy Vojenské stavby, slyšel jsem mluvit šéfa a v jeho řeči přízvuk, který moc dobře znám.  V tu chvíli jsem si byl skoro jistý, že práci dostanu. Krajan krajana pozná. Nemýlil jsem se, můj šéf byl s Karviné, přesně tak, jako kdysi já. Docela jsme si rozuměli a já tak dostal šanci nastoupit do zaměstnání, kde jsem měl zařízené i bydlení. Jak se říká, dvě mouchy jednou ranou.  Práce to byla sice namáhavá, ale neměl jsem s tím problém. Vydržel jsem tam skoro 4 roky, pak jsem se tam neshodl s kolegou a začal jsem zase pít alkohol. Vedlo to k tomu, že jsem se dostal na ulici, kde jsem byl několik let.

Svým způsobem mi bylo fajn, dokud bylo venku teplo, nic jsem neřešil. Měl jsem alkohol a byl jsem přesvědčený o tom, že je všechno v pohodě. Nejednou mě dali na vazbu. Vždy to bylo na pár týdnů, ale stejně mě vždycky pustili. Nijak jsem to neřešil, dostal jsem tam jídlo, měl jsem se kde vyspat a hlavně jsem věděl, že jsem nic neudělal. Neměli mi co dokázat. Akorát jednou to bylo se mnou nahnuté a musel jsem absolvovat protialkoholní léčbu v Opavě. Tam jsem si uvědomil, že se vlastně nechci vracet na ulici.

Můj život ale úplně změnil směr přibližně před 6 lety, když jsem poznal dvě nejúžasnější ženský na světě, paní Lenku a paní Dášu, a navázal jsem tak spolupráci s RUBIKON Centrem. Přesněji řečeno dostal sem nabídku tréninkového místa v Rubikon Centrum Servis. Jednalo se o údržbu chodníku v Úvalech. K této práci bylo i ubytování, a to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Vážil jsem si této příležitosti. Jednoho dne jsem však udělal chybu, nechal jsem se zbytečně vytočit jedním z mých nadřízených a dal jsem mu pěstí. V tu chvíli jsem si vůbec neuvědomil, že to, o co jsem se snažil celou dobu, jen tak zahodím. Nemrzelo mě ani tak to, že jsem ho praštil, ale že jsem zklamal lidi v mém okolí, kteří mi dali tuto příležitost.

Chtěl jsem to napravit, ale nevěděl jsem jak. Přesně čtyři dny jsem nevěděl, co vlastně budu dělat a kam půjdu. Najednou nemělo nic cenu. Naštěstí se mnou tento problém začala řešit paní Lenka. I přes to, jaký průšvih jsem udělal, se mi snažila pomoct i po psychické stránce.  Měl jsem chuť všechno vzdát, nevzdal jsem to hlavně kvůli mému kocourovi Filipovi.  Paní Vlaďka, která je taky zaměstnankyně RUBIKONU, mi nabídla jiné zaměstnání. Jednalo se o práci v zahradnictví v České Lípě. Byla tam možnost ubytování, proto jsem vůbec nepřemýšlel a chtěl jsem to místo získat. A jak to dopadlo?

V této firmě pracuji dodnes, mám svého kocoura, kterému se tady opravdu líbí, mám práci, která mě baví a svým způsobem i naplňuje. Již několik let splácím dluhy a už se pomalu začínám dostávat se splátkami ke konci.

Žil jsem spoustu let ve vězení mezi mukly. Hodně let pro mě nejvíc znamenal alkohol a život na ulici, ale teď je vše jinak. Rozhodl sem se jít lepší cestou a stát se tak lepším člověkem, ale bez pomoci bych to sám asi nikdy nedokázal. Hrozně moc bych si přál vzkázat lidem, kteří zažili něco podobného, aby neházeli flintu do žita. Život není procházka růžovou zahradou a cesta nahoru je vždy dlouhá a náročná, ale stojí to za to.

Největší „děkuji“ však patří RUBIKON Centru, kéž by bylo víc takových organizací, které nesoudí člověka podle jeho minulosti.

 

Čtvrt roku jsme pravidelně zveřejňovali celkem 13 osudů lidí, kteří se rozhodli nechat svou trestní minulost daleko za sebou. Celou sérii Příběhů bez mříží můžete nyní číst na našem webu.

Přečtěte si následující Příběh bez mříží 08 – Michal.