Příběhy bez mříží 09 – Hana
Hana ve svém příběhu vypráví, jak negativně ovlivnil pobyt ve vězení její schopnost „normálně fungovat“ na svobodě. Co jí pomohlo se s tím vyrovnat? Zejména podpora rodiny a blízkých, a později i kolegyň a kolegů na tréninkovém místě v RUBIKON Centru.
Prisonifikace, tedy negativní vliv vězeňského prostředí na odsouzené, způsobuje zpřetrhání kontaktů s vnějším světem, ztrátu sociálních i pracovních kompetencí a snížení schopnosti samostatně zvládat běžné každodenní povinnosti. Aby k tomu nedocházelo, je nutná systematická odborná práce s odsouzenými v průběhu celého výkonu trestu odnětí svobody. Vzhledem k přeplněnosti českých věznic (v průměru 104 %, u třetiny věznic v ČR je to 110 %!) na to však odborní pracovníci nemají dostatečnou kapacitu.
Hana: Vylezete s těžkým mínusem jako stádová ovce a jen těžko se stavíte na vlastní nohy
„Stalo se to. Byla jsem ve složité situaci, ale vím, že to mě neomlouvá,“ shrnuje Hana. „Pět a půl roku tam člověka naprosto izoluje, zapomene i ty nejzákladnější věci, třeba počítat. Vězení mě odnaučilo se rozhodovat, stává se z vás stádová ovce bez vlastního uvažování. Po výkonu mi dělal velký problém i běžný nákup. Stála jsem před chladničkou se sýry a nevěděla, jaký si vybrat. Vězení je místo, kde se ztrácí schopnost nezávisle myslet a fungovat.“
„Když opouštíte vězení, odcházíte s těžkým mínusem. Záznam v rejstříku člověku znemožňuje sehnat si práci. Myslím, že o kvalitě člověka vypovídají daleko víc jeho postoje, přístup, zodpovědnost, žebříček hodnot, a ne to, co je napsáno na nějakém papíru. Navíc i to, co si vyděláte ve vězení, vám moc šancí na nový začátek nedává. Vycházela jsem s 1100 korunami, a to jsem celou dobu trestu pracovala. Člověk si po propuštění není schopen ani zaplatit podnájem. Hodně lidí se tak brzy vrací zpátky. Není se čemu divit, je to neuvěřitelně těžký se postavit na vlastní nohy,“ popisuje pětapadesátiletá Hana, která se o RUBIKON Centru dozvěděla už ve výkonu trestu, ale neměla možnost se s ním spojit. To udělala hned po propuštění.
„Nastoupila jsem do RUBIKONU v roce 2018 jako provozní asistentka. Rubikon mi podal pomocnou ruku a lidský přístup, a ne čirou odlidštěnou úředničinu. Je úžasný vidět, jak lidi v RUBIKONU do své práce vkládají sami sebe, není to jen od-do, ale jsou tu pro člověka pořád. Když vyjdete na svobodu a potřebujete se znovu naučit samostatně fungovat, mají trpělivost, jednotlivé úkoly se mnou prošli krok po kroku. Když jsem udělala chybu, v klidu mi to vysvětlili,“ uvádí Hana. „Od kolegů v RUBIKONU jsem si toho vzala hodně nejen pracovně, ale i lidsky. Rozhodně nikoho nešetří, neustupují, ale motivují a vše trpělivě vysvětlí.“
4000 dopisů
„To, co člověka po výkonu nejvíce podrží, jsou pevné mezilidské vazby. Když vyjdete, máte strach ze setkání se širší rodinou. Bojíte se jejich pohledů, řečí. Ale právě rodinné zázemí a vztahy vás tam podrží. Hodně lidí bojovalo za možnost častějších telefonátů. Když jim to umožnili, zjistili, že si s blízkými nemají co říct. Já mám štěstí. Mám úžasnou maminku a přítele. S každým z nich jsem si za tu dobu vyměnila asi dva tisíce dopisů. Nevím, jestli je budu někdy schopná znovu číst. Ale vím, že i kdyby mi dali sto let, nebude to takový trest jako bolest, kterou jsem způsobila svým nejbližším,“ říká Hana, která se teď raduje z každého dne, který je to dle jejích slov „v pohodě“, a doufá, že se jí podaří vše zvládnout a snad i se pracovně posunout.
„Co přináší vězení? Učí to lidi být horší a ukáže vám to vaše mantinely, sílu člověka, tedy, co až můžete zvládnout. Izoluje vás s lidmi, se kterými byste za normálních okolností nikdy nebyli, a chtíc nechtíc se člověk musí přizpůsobit,“ shrnuje Hana. „Pro běžného člověka, který celý život prožil normálně a jednou chybou se dostal tam, je to téměř likvidační. Pracovala jsem v médiích, dopisy rodině jsem začala psát hned, co mě zavřeli, ale po pěti letech se mi slovní zásoba tak změnila. Nemůžete se vyjadřovat jako dřív, vězení a ti lidé v něm vás změní, zcelí, uzavřou.“
Čtvrt roku jsme pravidelně zveřejňovali celkem 13 osudů lidí, kteří se rozhodli nechat svou trestní minulost daleko za sebou. Celou sérii Příběhů bez mříží můžete nyní číst na našem webu.
Přečtěte si následující Příběh bez mříží 10 – Milan.