Bronislava: Dcera si půjčovala a já to za ni platila
Paní Bronislava (55) je drobná žena s velkým srdcem, životní silou a bohužel i záznamem v Rejstříku trestů. Na začátku byla touha pomoci dceři, na konci zpronevěřené peníze, podmíněný trest a těžké deprese.
30 let žila v manželství, které ale nebylo úplně šťastné. Zažila domácí násilí, manžel ubližoval nejen jí, ale později i dceři. Násilí se stupňovalo, když se u dcery v 15 letech objevila schizofrenie a on její stavy nezvládal. Paní Bronislava od něj několikrát odešla, ale vždy se vrátila.
Dcera i přes svou nemoc vystudovala střední školu a pak se od rodičů odstěhovala. A tím to vše začalo. I když pracovala, neuměla s penězi hospodařit. „Dcera si půjčovala, brala kreditní karty, neplatila sociální a zdravotní pojištění. Chvíli dělala a chvíli ne. Pak byla hospitalizovaná. No a já to za ní pořád platila, ale nikam to nevedlo,“ svěřuje se paní Bronislava. Zpočátku platila dluhy za dceru ze svého platu, ale to nestačilo. „Pak jsem si ty půjčky začala brát i já.“ Manželovi nic neřekla, protože se bála, že by dceři i jí zase ublížil.
Navíc se u Bronislavy objevily těžké deprese a situaci přestala zvládat. Protože se ale chtěla vyhnout exekuci, začala vystavovat fiktivní faktury na společenství vlastníků, kde dělala účetnictví, a peníze používala na splácení dluhů. Tušila ale, že to nedopadne dobře, ale nevěděla, jak ze situace ven. „Žila jsem v psychickém tlaku, nespala jsem, měla jsem deprese. Když to celé prasklo, tak jsem to neunesla.“ Pokusila se o sebevraždu a teprve když ji zavřeli na psychiatrickou kliniku, začala deprese léčit.
Manžel požádal o rozvod a do nemocnice za ženou ani nepřišel. Na všechny problémy zůstala paní Bronislava sama. Za zpronevěru jí soud vyměřil podmíněný trest 2,5 roku. Část dluhů umořila z prodeje bytu, ale bohužel to nestačilo na všechno. „Z nemocnice jsem pak odešla jen s kufrem, neměla jsem kam jít, ale naštěstí mi pomohla kamarádka, která mě ubytovala,“ vypráví Bronislava.
Stále navštěvuje psychiatra i psychologa, dostala částečný invalidní důchod, přesto se ale snaží pracovat a dluhy splácet. „Můj psychický problém je ale hlavně dcera. Ta sice sem tam pracuje, když ale nemá peníze, přijde bydlet ke mně. A já to nedokážu utnout. Žít se schizofrenikem je velký boj. Když se objeví její druhá tvář, tak nadává, vyčítá, je vulgární, má těžké psychózy,“ popisuje Bronislava. Doufá, že dcera, která je také velice zadlužená, získá sociální byt a odstěhuje se.
Na RUBIKON Centrum narazila Bronislava na internetu. Nejprve se pokoušela najít si práci v administrativě sama, ale i když měla třicetiletou praxi, se záznamem v Rejstříku trestů ji nikde vzít nechtěli. „V RUBIKONU se mi líbil ten přístup, ta otevřenost. To, že mě nikdo nesoudil za to, co jsem udělala, důležité pro ně bylo, že chci začít znovu a upřímně se mi v tom snažili pomoci.“
První zaměstnání sice po pár měsících nevyšlo, teď ale pomáhá s administrativou v centru Glopolis, kde jí poskytli tréninkové místo. „Jsou tam mladí a chápaví lidé a já se tam cítím dobře. Bohužel ale organizace končí, takže budu muset začít hledat znovu. Ale věřím, že s RUBIKONEM to zvládnu.“
S dluhovou poradkyní si také vyřizuje oddlužení. „Manžel mi nechtěl pomoc, ani dluhy nechtěl platit, z právního hlediska jsme měli dluhy platit společně a pak si dělit majetek, ale já to neudělala a dluhy jsem vzala jen na sebe.“