Příběhy bez mříží 11 – Honza Drtina

Honza Drtina ušel s RUBIKON Centrem (a s Yellow Ribbon Runem uběhl) dlouhou cestu. I když už dávno stojí (čím dál pevněji) na vlastních nohou, nikdy s námi neztratil kontakt. Když jsme v květnu 2020 přemýšleli, s kým zahájit sérii Příběhy bez mříží, mapující osudy lidí, kteří se rozhodli nechat svou trestní minulost daleko za sebou, byl Honza jasná volba. K jeho příběhu jsme se vrátili právě v době, kdy se mu po 4 letech od propuštění z vězení podařilo zbavit dluhů.

Oddlužení může pro lidi s trestní minulostí znamenat šanci na nový život. Proto usilujeme o to, aby bylo přístupné co nejvíce lidem. Příběhy našich klientů ukazují, jak důležitá je v průběhu insolvence podpora ze strany odborníků, rodiny i okolí.

Videorozhovor s Honzou natočili mladí influenceři Anitka Bittnerová a Tomáš Rezek v Komunitním centru a zahradě Kotlaska. Pokládali mu otázky svých fanoušků z Instagramu, a tak se na Honzův příběh můžeme podívat novýma očima.

Honza: Už neudělám nic, co by mě dostalo zpátky za mříže

Honza byl ještě na střední normální kluk a sportovec. Později se ale zamotal do závislosti na drogách a přidala se i trestná činnost. Dnes má stálé zaměstnání, do vězení se už nikdy nechce vrátit. Spolu se svou mámou Víťou běžel štafetový běh se žlutou stužkou Yellow Ribbon Run – uteč předsudkům. Když byl Honza ve vězení, Víťa nad ním nezlomila hůl a podpořila ho v jeho návratu do života.

Vím, že máš maturitu. Co jsi vystudoval?
Nejdřív jsem chodil na sportovní gympl, dlouho jsem hrál basketbal. Pak jsem přešel na hotelovku a tu jsem dokončil. Chtěl jsem studovat i vysokou, bavilo by mě učit, ale to nakonec nevyšlo. Pracoval jsem tehdy jako kustod pro národní basketbalový tým a moc mě to bavilo, tak mě ani moc nemrzelo, že ve studiu nepokračuju. Dneska to ale vidím jinak.

A co jsi dělal po škole?
Pracoval jsem jako recepční v pětihvězdičkových hotelích, třeba i v Hiltonu. Taky jsem vyrazil na zkušenou na Kypr, abych se naučil anglicky. Strávil jsem tam pěkný rok.

Jaký jsi byl jako malý kluk?
Byl jsem celkem živý dítě a hlavně jsem hodně sportoval. Ale nemyslím si, že bych třeba nějak extra zlobil.

Do vězení ses dostal za drogy. Kdy ses s nimi dostal do styku?
Docela pozdě, až po maturitě. Jako teenager jsem vyzkoušel trávu, ale nic tvrdšího. Drogy mě tehdy nelákaly.

Proč se to později změnilo?
Řekl bych, že jsem měl po maturitě najednou spoustu volnýho času, se kterým jsem neuměl smysluplně naložit. S tvrdými drogami jsem koketoval už před svým ročním pobytem na Kypru. Když jsem tam pracoval, tak jsem drogy nebral. Pak jsem se ale vrátil a všechno bylo jinak.

Jak jsi tehdy žil?
Chodil jsem normálně do práce, ale je pravda, že jsem v žádném z hotelů nevydržel delší dobu. Fungoval jsem tak, že jsem ráno po noční šichtě šel rovnou do klubu, tam jsem strávil celej den, pak jsem si dal doma sprchu a šel zase do práce. Takhle jsem to táhnul třeba tři dny v kuse. Vydržel jsem to pár let a bylo to dost šílený.

Co se stalo, že jsi z práce odešel?
Postupně jsem začal samozřejmě chodit pozdě do práce a taky mi začaly docházet peníze. To už jsem v drogách docela dost frčel. Bohužel to došlo tak daleko, že jsem občas něco vzal z kasy. V té době jsem už bydlel sám. Je možný, že kdybych bydlel s mámou, tak by to nedošlo tak daleko.

Zkusil jsi nějakou léčbu?
Jeden čas jsem si chodil povídat do Káčka (K-centrum je neziskovka, která pomáhá drogově závislým, pozn. ed.). Jednou jsem na popud mámy podstoupil i delší léčení. Tenkrát jsem ale na léčení nebyl zralý, nechtěl jsem s drogami přestat. Bral jsem to spíš jako odpočinek a jakmile mě pustili, začal jsem tam, kde jsem skončil.

A pak tě zavřeli.
Propálili mi podmínku, kterou jsem měl za krádeže. Dostal jsem čtyři roky natvrdo. Pustili mě po třech letech na šestiletou podmínku.  

Dá se říct, že tvoje léčebna byl kriminál?
Asi ano. Zezačátku tam teda se mnou drogy nikdo neřešil, byl jsem na běžném oddíle. Pak jsem se ale dostal na tzv. „specko“, kde se nám víc věnovali. Měl jsem možnost navštěvovat komunitu, kde jsme o drogách mluvili. To bylo dobrý.

                    „Do práce jsem v kriminále nechodil, tak jsem aspoň učil angličtinu.“

Co se ti honilo hlavou, když tě zavřeli?
Než se za mnou zabouchly dveře vazební cely, pořád jsem věřil tomu, že se to vyřeší. Že mě budou stíhat na svobodě a nakonec to nějak dopadne. Až tehdy mi došlo, že je něco hodně špatně. V kriminále jsem měl času na přemýšlení víc, než bych si přál. Pochopil jsem, že musím něco změnit a dát se do kupy. Naštěstí mě tohle rozhodnutí v průběhu výkonu trestu nepřešlo a držím se ho dosud.

Z vězení ses vrátil domů, do stejného prostředí. Bylo to těžké?
Spousta lidí se vyhýbá místům, která má spojená s drogami nebo trestnou činností. To já nedělal. Naopak jsem se cíleně procházel po Holešovicích, kde jsem „působil“. Potkal jsem pár lidí z minulosti a když jsem viděl, v jakém stavu jsou, pochopil jsem, že opravdu není o co stát.

„Nebýt kriminálu, možná bych se ufetoval. Dost možná mi výkon trestu zachránil zadek.“

Co pro tebe bylo ve vězení nejtěžší?
Asi to, že se s tebou nikdo moc nemazlí. Je to jinej svět. Stačí, aby ses na některého ze spoluvězňů špatně podívala, a jednu slízneš. Kriminál mě naučil brát člověka takovýho, jakej je teď, a ne podle toho, za co sedí.

Zůstal ti tenhle přístup i tady venku?
Ano. Hodně dám na první dojem, většinou se nespletu. Nesoudím lidi podle toho, jaký byli kdysi. Ale podobně jsem to měl asi vždycky.

Mluvíte s mámou o tom, co se stalo?
Moc ne. Párkrát jsme to naťukli, ale do hloubky jsme nešli. Je pro mě těžký svěřovat se blízkým lidem. Ani nevím, proč to tak mám. Mámu možná mrzelo, že jsem s ní o tom moc nemluvil.

Jak se změnil tvůj vztah s mámou po tom, co jsi vyšel ven z vězení?
Určitě se hodně zlepšil. Žijeme teď spolu, někdy vznikají třecí plochy, ale to je normální. Určitě bych se jednou rád osamostatnil a založil rodinu.

Nebojíš se, že když budeš bydlet sám, dopadne to špatně?
Ne. Já mám minulost v sobě už vážně vyřešenou. Nemám potřebu zase začít fetovat a všechno pokazit. Je mi pětatřicet, ještě mám šanci na normální život a tu nechci promarnit. Taky mám nějaký svoje zásady, například tu, že musím chodit do práce.

„Prostě vím, že už nikdy neudělám nic, co by mě dostalo zpátky za mříže.“

Poběžíš s mámou štafetu v rámci Běhu se žlutou stužkou. Trénujete společně?
Moc ne. Máma je určitě zapálenější běžec. Ale těším se. Máma říká, že nejdůležitější je běžet pomalu a nepřepálit start. Jenže to je hrozně těžký, kdy vidíš tu vzdalující se skupinu před tebou. Ale má pravdu.

Co máš na mámě rád?
Mám ji rád takovou, jaká je. Hodně si vážím toho, že mě podporovala, když jsem byl v kriminále. Bez ní by to pro mě bylo všechno mnohem těžší. Prožila si se mnou peklo… Však taky začala běhat kvůli mým průšvihům, aby se z toho nezbláznila. Nejsem na to vůbec pyšnej.

Kolik šancí by měl člověk dostat?
Určitě víc, než jednu. Ale nemělo by jich být nekonečno. Bude to znít rouhačsky, ale já jsem šancí dostal až moc. Možná mě měli zavřít dřív, někdy je kriminál skutečně k užitku. Ale je to určitě individuální.

Tvoje první práce po výkonu trestu byla v RUBIKON Centru. Hledal jsi i jinde?
Měl jsem hroznou kliku. Já byl s RUBIKON Centrem v kontaktu už v kriminále, řešil jsem dluhy. A hned jak mě pustili, v RUBIKONU jsem se registroval. Pár pohovorů jinde jsem absolvoval, ale bez úspěchu. Asi to bylo kvůli tomu záznamu, i když mi to nikde do očí neřekli. Já totiž všude hned hlásil, že mám záznam, připadalo mi to poctivé. V RUBIKONU jsem nakonec zakotvil jako provozní asistent a musí říct, že mi to hodně pomohlo postavit se na vlastní nohy.

Čtvrt roku jsme pravidelně zveřejňovali celkem 13 osudů lidí, kteří se rozhodli nechat svou trestní minulost daleko za sebou. Celou sérii Příběhů bez mříží můžete nyní číst na našem webu.

Přečtěte si následující Příběh bez mříží 12 – Bedřich.