Příběhy bez mříží 01 – Martina

K překročení trestní minulosti často nestačí „jen“ najít si práci, splácet dluhy nebo abstinovat. Patří k tomu i spravování narušených vztahů, hojení otřesené psychiky či budování sebevědomí. A to je často běh na dlouhou trať, výsledky se špatně měří a počítají. Stejně tak není snadné poskytovat podporu, která je k tomu potřeba. V RUBIKON Centru víme, že taková podpora musí být komplexní a ušitá na míru každému jednotlivému klientovi či klientce. Je naší velkou výhodou, že máme Komunitní centrum a zahradu Kotlaska – místo, kde mohou lidé s trestní minulostí nejen pracovat na tréninkových místech, ale i trávit volný čas, bavit se a rozvíjet své zájmy. A kam se mohou, třeba i po měsících a letech, vracet. Je to místo, kde každý může růst.

MARTINA: MŮJ SEN? BÝT NORMÁLNĚJŠÍ A NAJÍT TU STAROU, ŠŤASTNOU MARTINU

Bude to hodně dlouho trvat, než na sebe budu pyšná, říká jednačtyřicetiletá Martina, která za posledních pár měsíců proměnila svůj život od základů. V práci ji povýšili, našla krásný byt blízko své nejlepší kamarádky a poctivě myslí na všechny své závazky a povinnosti, přesto si minulost neodpustila.

„Mám problém s jídlem, ne s příjmem, ale jím jen určitý druh věcí,“ uvádí nad jídelním lístkem Martina. „Dřív jsem jedla všechno. Teď nejsem schopná sníst nic teplého a chleba už asi nikdy v životě nebudu moct dát do pusy.“ Vězení člověka změní. Poznamená ho to uvnitř. Uvnitř člověka zůstane něco, co tam asi bude už navždycky. „Z lidí vycítím, že byli ve výkonu trestu,“ dodává Martina.

Věděla jsem, že rozvod bude komplikovaný, ale skutečnost to předčila

Tehdy třiatřicetiletá Pražačka vedla běžný život. Měla skvělou práci, díky které mohla finančně podporovat i manžela. „Řídila jsem hotel, dokonalé místo. Milovala jsem to tam,“ popisuje Martina.

Nicméně manželství se ukázalo jako velmi problémové a vyústilo v komplikovaný rozvod. Martinin manžel se s rozvodem nechtěl smířit a stavil jí do cesty řadu překážek. Martina kvůli nim ztratila i smlouvu na provozování hotelu. V té době se dozvěděla, že trpí dědičnou vadou srdce. Psychicky to nezvládla a začala brát drogy. Cestu do vězení odstartovala poškozením hotelu, který několik let vedla a o který přišla. „Neuvažovala jsem jasně, řekla jsem si, že když ho nemůžu mít já, nebude ho mít nikdo,“ říká. „Svůj výkon trestu jsem si zasloužila. Dělala jsem všechno pro to, abych tam skončila.“

„Když mi oznámili délku trestu, myslela jsem, že se zhroutím. Ta délka byla pro mě nepředstavitelná. První rok jsem myslela, že to nezvládnu vůbec,“ uvádí Martina.

Nevezmou vám jen svobodu, ale i svobodu rozhodování

„Výkon mě neuvěřitelně potrestal. V půlce trestu mi zemřela babička. Nejhorší byla ta bezmoc, nemohla jsem nic dělat. O tři měsíce později zemřel i dědeček. Chtěla jsem se jít naposledy rozloučit. Měla jsem půlku trestu za sebou, samé pochvaly, ale mou žádost nestihli schválit,“ popisuje Martina.

„Nejvíce mi chyběla svoboda. Nejhorší je ztráta možnosti volby, vlastního rozhodování.“ Vězení člověka mentálně pozastaví, nechá ho v roce, ve kterém nastoupil. „Po čtyřech letech jsem vyšla jako zabrzděný člověk. Člověk si na řadu věcí musí znovu zvykat, učit se,“ uvádí Martina, která nezapomene na pomocnou ruku RUBIKON Centra.

Svoje půlroční výročí na svobodě jsem oslavila prací

„O RUBIKONu jsem se dozvěděla už ve výkonu, ale jen matně. Po propuštění mě kamarádka doporučila na tréninkové místo, kterým si sama prošla.“ Martina nastoupila pár týdnů po propuštění na tak zvané tréninkové místo v pražské kanceláři RUBIKON Centra. „Bylo to to nejlepší, co mě mohlo potkat,“ říká s tím, že začínala na poloviční úvazek, který jí pomohl se postupně vrátit do normálního života. Znovu najet na běžné každodenní věci jako zajít si na úřad, k doktorovi, na nákup. „Tréninkové místo mi neuvěřitelně pomohlo. Kolegové se ke mně chovali normálně, nikdo mi to nedělal těžší, než by bylo třeba. A hlavně, absolutně mi věřili. To bylo neskutečně krásný, dostanete tak pocit, že ještě všechno není v troubě, že s tím ještě něco jde dělat,“ svěřuje se Martina a dodává: „Moc si vážím obrovské podpory celého týmu, je nepopsatelné, co člověk cítí, když vnímá, že je ostatními přijatý, když dostane šanci.“

Po půl roce Martina povýšila z provozní asistentky na odbornou asistentku, má na starosti administrativu jednotlivých projektů. Aby zvládla hradit své dluhy, našla si ještě druhou práci.

„Potřebuji být v té činnosti dobrá, být si v ní jistá, až potom se cítím dobře,“ svěřuje se Martina se svým perfekcionistickým přístupem a přiznává: „Jsem puntičkářka, buď to dělám dobře, tedy spíše hodně dobře, často navíc vlastním originálním způsobem, nebo se do toho raději nepouštím vůbec. Mám přece soudnost,“ usmívá se. Zatímco zašívání se Martina raději vyhne, vyniká v ruční výrobě svíček, vázání květin a věnců. Svůj kreativní koníček uplatnila v předvánočním čase i na Kotlasce, komunitním centru se zahradou, které RUBIKON Centrum provozuje. Martina během jednoho z prosincových podvečerů zájemcům ukázala, jak na výrobu vlastního adventního věnce a vánočních ozdob. „Setkání se mi moc líbilo, hlavně díky lidem, kteří dokázali vytvořit skvělou předvánoční atmosféru, a cítila jsem se s nimi dobře. Teď se musím stabilizovat a pořádně se zajet v běžném životě, ale za pár měsíců se třeba budeme na kurzech ruční výroby dekorací potkávat na Kotlasce pravidelně,“ nastiňuje své plány a zároveň jedním dechem dodává: „V žádném případě si ale nenechám utéct příležitost na jarní setkání a výrobu velikonočních dekorací. Jaro mám totiž moc ráda, zvláště jeho vůni.“

A jaké jsou Martininy sny? „Pořád to nejsem já. Jsem zrychlená, zbrklá, chtěla bych být nějak normálnější. Stýská se mi po té staré Martině, která zvládala mnohem více věcí, byla neustále plná energie a životního optimismu. Zároveň bych chtěla najít svou Cherrynku.“ Těsně před nástupem do vězení Martina ztratila svého zlatého retrívra, Cherrynku, kterou po celou dobu ve výkonu trestu hledala, a ani teď v pátrání po desetileté fence neustává.

Jak Martina říká: „Ve vězení ztratíte hodně, někdy všechno, ale jedna věc vám zůstane. Nikdo na světě vám nemůže vzít schopnost cítit lásku. Vím, že jsem svým nejbližším způsobila velké starosti, vím, že mě asi nikdy nepochopí, ale to je v pořádku. Pochopit mě, je někdy opravdu nadlidská práce,“ dodává Martina se svým osobitým humorem. „Nikdy v životě nezapomenu na obrovskou podporu mé nejlepší kamarádky, a především té nejlepší maminky na světě, bez které bych nezvládla být znovu tady. Maminka mi nikdy nepřestala věřit, vždy tu byla, nikdy jí nebudu moct dost poděkovat.“

Závěrem dodává: „Stydím se za sebe. Ale nevzdám se. Co jsem si uvařila, si taky sním, ale vím, že ještě mám šanci, že ještě není vše ztracené.“

*rozhovor s Martinou se uskutečnil v zimě 2019, když ještě nikdo netušil, jak bude vypadat letošní jaro.

 

Čtvrt roku jsme pravidelně zveřejňovali celkem 13 osudů lidí, kteří se rozhodli nechat svou trestní minulost daleko za sebou. Celou sérii Příběhů bez mříží můžete nyní číst na našem webu.

Přečtěte si následující Příběh bez mříží 02 – Jana.