Příběhy bez mříží 10 – Milan

Milan začal s krádežemi ještě předtím, než dosáhl plnoletosti. Součet všech jeho trestů odnětí svobody přesahuje 20 let. Čas, který strávil ve vězení, mu nikdo nevrátí. Po svém posledním trestu už zpátky do basy nechce. Je odhodlaný se změnit. Chce pracovat. Má podporu své matky i poradenství RUBIKON Centra. Přesto to není tak snadné. Žít na svobodě se teprve učí.

Lidé, kteří strávili velkou část svého dospělého života ve vězení a nikdy legálně nepracovali, ztratili nebo nikdy neměli sociální a pracovní dovednosti a potřebují dlouhodobou podporu. Proto odborné poradenství RUBIKON Centra nekončí ve chvíli, kdy klient podepíše pracovní smlouvu, ale pokračuje dál, doprovázením při pracovní adaptaci. Někdy dát druhou šanci nestačí, buďme připraveni dát i šance další.

 

MILAN: ŽÍT NA SVOBODĚ JE PRO MĚ NOVÉ

Vyrůstal jsem v kompletní rodině se třemi sestrami, bohužel vztah s otcem byl dost komplikovaný a poznamenalo mě to až do dospělosti. Otec od nás odešel, když mi bylo asi 16 let. Z Havířova jsme se s matkou a sestrami přestěhovali do Ostravy. Na střední jsem se učil na provozního elektromontéra, ale pár měsíců před vyučením mě propustili kvůli absencím. Pak začaly moje krádeže. Když mi bylo 18 let, dostal jsem podmínku, ale to mě vůbec neodradilo a v trestné činnosti jsem pokračoval.

To byla moje první vstupenka do vězení. Byl jsem odsouzen za majetkovou trestnou činnost, přesněji řečeno za vykrádání rodinných domů. Věděl jsem, že tímhle způsobem rychle přijdu k penězům. Většinou, když mě pustili z vězení, jsem tak do týdne zase „udělal“ nějaký barák. Svým způsobem mě to asi bavilo, nebo nevím. Od roku 1981 jsem dostával opakovaně krátkodobé tresty v rozmezí několika měsíců až 3 let. Můj poslední trest, který skončil v roce 2018, trval téměř 8 let. Celkem jsem ve vězení strávil víc než 20 let. Svoboda bylo něco, co jsem v dospělosti vlastně pořádně neznal. Vydržel jsem venku maximálně rok. Už ve věznici mi bylo vždy jasné, že půjdu znovu krást. Kdyby se to dalo vrátit, dneska bych už řešil všechno jinak. Nebyl to život, kdybych měl tu možnost, tak bych si dodělal učiliště a odvíjelo by se to všechno jinak.  To jsem si bohužel uvědomil až po mém posledním trestu.

Teď jsem venku víc než rok a půl, takovou dobu jsem nikdy dříve na svobodě nevydržel. Jedním z důvodu, proč nepáchám i nadále trestnou činnost, je strach.  Sám jsem se přesvědčil o tom, že trest by v mém případě nebyl pár měsíců, ale spousta let. Můj pohled na svět se změnil, zjistil jsem, že nemusím mít značkové oblečení ani auto, které jsem dřív potřeboval ke krádežím. Momentálně je mojí prioritou, aby se má rodina za mě nestyděla. Hlavně chci trávit čas se svojí mámou, která už není nejmladší. To ona byla ten jediný člověk, který mě podporoval, i když jsem byl ve vězení. A díky ní jsem se měl kam vrátit. Postupně nalézám i společnou řeč se sestrami, které vidí, jak se snažím žít jiný život a konečně opravdu poprvé v životě legálně pracuji. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že legální práce mě tolik nakopne kupředu. Za to vděčím RUBIKON Centru.

S touto organizací jsem navázal spolupráci na začátku dubna 2018, ještě když jsem byl ve výkonu trestu. Nejprve jsem se účastnil skupinových aktivit, pak i individuálního poradenství. Jak jsem se již zmínil, během posledního trestu jsem si hodně věcí uvědomil, chtěl jsem konečně svůj život změnit a RUBIKON Centrum mě v tomto rozhodnutí podpořilo. Najednou jsem si přišel, jako bych měl slepeckého psa, který mě vede. Nebyl jsem na tu změnu sám – mám mamku, mám RUBIKON, jsme tým a jdeme za cílem. S touto myšlenkou jsem hned po propuštění kontaktoval RUBIKON a ve spolupráci pokračoval. Intenzivně jsem spolupracoval především s poradkyní, která mi pomáhala hledat práci. Měl jsem jasnou představu, chtěl jsem být řidič, aniž bych to v životě kdy dělal. Velmi jsem o tu práci stál a povedlo se. Byl jsem vděčný za příležitost, kterou jsem dostal, zvlášť proto, že někdo dal takovou důvěru člověku, který celý život kradl. Dokonce jsem měl i zodpovědnost za nemalou finanční hotovost. Ta důvěra zaměstnavatele mě velmi silně překvapila a hlavně motivovala.

Po několika měsících se u zaměstnavatele změnili podmínky, a tak jsem se rozhodl pracovní poměr ukončit. Společně s  poradkyní jsme hledali práci řidiče, což bylo s ohledem na moji bohatou trestní minulost velmi obtížné. Podařilo se to u dalšího spolupracujícího zaměstnavatele RUBIKONU. Stal jsem se pravou rukou vedoucího, což velmi zvýšilo mé sebevědomí, ale nezvládal jsem složité personální vztahy. V této práci jsem skončil po půl roce.

Poslední zaměstnání jsem si už dokázal najít sám, začal jsem jezdit dokonce i do zahraničí.  Ze začátku jsem měl velké obavy, ale pak jsem byl nadšený. Bohužel jsem trochu přecenil své síly a v nedávno jsem prodělal infarkt. Tím jsem si uvědomil, že ve svém věku nemůžu zdraví podřizovat práci. Po nemocenské se budu vracet do stejného zaměstnání, ale musím si lépe stanovit své hranice. Potřebuji trochu zvolnit.

Ve vězení moje největší starost byla, hlavně abych měl na tabák, kávu atd. Na svobodě jsou jiné starosti, pro většinu lidí běžné a normální, ale pro mě je to nové. Žít na svobodě je pro mě nové. Ve volném čase rád chodím do lesa na houby, i když zrovna nerostou, a také sleduji televizi. Jsem rád, že se mi hlavou nehoní myšlenka „chci krást“. Nikdy v životě bych si neodpustil, kdybych zklamal lidi, co ve mě věří, abych zklamal tým, díky kterému jsem tam, kde jsem. Hlavně moji mámu.

Vzkaz pro lidi ve stejné situaci: Když člověk mnohokrát, ne jednou, šlápne vedle, nemusí být odepsaný. Závisí, jak se k tomu postaví, pak může dostat šanci. Záleží na každém jedinci, aby si to srovnal v hlavě a něco změnil. Když člověk stráví půl života ve věznici, může změnou šokovat sám sebe i okolí, které mu nevěřilo, a dá se dokázat strašně moc. Cítím se šťastný, jak vedu můj život, a vidí to i ostatní.

Vzkaz zaměstnavatelům: Získat šanci v podobě zaměstnání může člověka, který chce změnu, ještě víc nakopnout a motivovat k tomu, aby tu změnu udělat.

 

Čtvrt roku jsme pravidelně zveřejňovali celkem 13 osudů lidí, kteří se rozhodli nechat svou trestní minulost daleko za sebou. Celou sérii Příběhů bez mříží můžete nyní číst na našem webu.

Přečtěte si následující Příběh bez mříží 11 – Honza Drtina.